Home | Dnes je 09.12.2024
AKTUALITY
2008-09-17

Přetočíme myšlení zaměstnavatelů i rodičů

Rozhovor s viceprezidentem Hospodářské komory České republiky Zdeňkem Somrem o autorizaci podle zákona č. 179/2006 Sb., O ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o práci komory na Národní soustavě kvalifikací.

 

Začněme úplně od začátku: v srpnu loňského roku začal platit zákon č. 179/2006. K čemu vlastně tento zákon slouží?

Jsme zemí, kde od doby Marie Terezie až dosud funguje systém tak, že kvalifikace se získává jedině počátečním vzděláváním, čili chozením do školy. Zákon č. 179 O ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání tuto až příliš dlouhou a dnešní rychlosti technologického vývoje dávno nevyhovující metodu obrací. Mně jako zaměstnavateli přece nesmí záležet na tom, jak někdo získal kvalifikaci, ale na tom, zda ji ověřeně podle nějakého standardu má. Neptám se tedy, zda někdo kvalifikaci získal tím, že chodil do školy a tedy absolvoval formální vzdělávání, či absolvoval kurzy v rámci dalšího vzdělávání (kterému můžeme říkat neformální vzdělávání). Anebo vyrostl v rodině řemeslníka, od malička byl v dílně, táta ho bral k řemeslu a on ho umí stejně dobře, ne-li lépe - tomu se říká informální učení. To jsou tři pojmy, které se v tom zákoně objevují. A mně je jedno, jestli tu kvalifikaci získal formálním vzděláváním, neformálním vzděláváním nebo informálním učením. Mě zajímá, jestli ji má a je to důvěryhodně ověřené.

Tohle je tedy základní náplň toho zákona a na jeho základě vzniká Národní soustava kvalifikací. V ní jsou obsaženy národní kvalifikační standardy a k nim národní hodnotící standardy, tedy podmínky, podle kterých se kvalifikace hodnotí.

Zásadní otázkou teď je, jak má vypadat kvalifikace, tedy popis standardu ať už kvalifikačního nebo příslušného hodnotícího, a také kdo má říkat, že tak je to správně. Tam se povedlo nastavit úžasný mechanismus ve spolupráci s ministerstvem školství a ministerstvem práce a sociálních věcí – tzv. sektorové rady, což jsou skupiny odborníků nominovaných zaměstnavatelskými reprezentacemi, které posuzují uvedené standardy a zároveň posuzují i popisy jednotlivých povolání, která jsou zapisována do souběžně tvořené Národní soustavy povolání. V tomto systému jsou sepsána jednotlivá povolání, každé povolání má svůj popis, je děleno na pozice, takzvané nižší jednotky práce, je tam prostě detailně popsáno každé povolání a k němu je tam napsáno, jaká kvalifikace tomu povolání odpovídá v Národní soustavě kvalifikací. Tak se oba systémy postupně plní a vyrovnávají. Když se potom podíváme několik let dopředu, měli bychom mít kompletní Národní soustavu povolání, kde by jak zaměstnanci, tak potenciální zaměstnavatelé měli najít jasné popisy jednotlivých povolání, co obnášejí, jaké jsou k nim potřebné mít kvalifikace, jaké je případně doporučené vzdělání a podobně.

Tím dává ten svět práce najevo, že takové povolání reálně v dnešní době nebo v blízké budoucnosti existuje a je o něj na zaměstnavatelské straně zájem. Proti tomu by měla být kvalifikace zapsána v Národní soustavě kvalifikací, která bude jasně popisovat, co příslušná kvalifikace obnáší, jaký standard musí uchazeč splnit, aby prošel zkouškou a dostal certifikát a tím je vyjádřeno, že taková kvalifikace je z hlediska zaměstnavatele aktuální. Tím zabráníme tomu, abychom měli popis kvalifikace deset let starý, který už dneska naprosto nevyhovuje potřebám oboru.


Pro které kvalifikace tato soustava platí? Jsou tu nějaká omezení?

Zůstaneme u standardních profesí, které jsou v oblasti podnikání podle živnostenského zákona. Vynecháme svobodná povolání, která mají vlastní vzdělávání, vlastní samosprávné orgány, které umožňují přístup do profese. Vynecháme i ty, kteří mají přístup do profese upraven a regulován jinak, například právníci nebo všechny zdravotnické profese jsou mimo zákon 179. Ti mají svoje vzdělávání, vlastní ověřování kvalifikací a podobně. A navíc byl po tuhých diskuzích v parlamentu zákon č. 179 prozatím omezen do úrovně středoškolského vzdělání, tedy zatím není pro vysoké školy ani pro vyšší odborné školy. V diskuzích o dalších změnách se v tuto chvíli zdá, že by i vysoké školy chtěly mít kvalifikace popsané v Národní soustavě kvalifikací a že mají zájem na tom, aby byla jedna Národní soustava kvalifikací, nikoli dvě různé.


Komu tedy tento zákon může pomoci? Například člověku, který něco umí, ale nemá na to papír?

Ano, jednou ze základních skupin „klientů“ tohoto systému budou ti, kteří startují takzvanou druhou kariéru. V dnešní době se ohromně zrychluje technologický cyklus a málokdo, řekl bych že z našich dětí už asi nikdo, nevydrží u jedné profese celý život. Zpravidla to bude tak, že na začátku člověk získá kvalifikaci ve škole, nastoupí do zaměstnání a pak ho jeho život nebo třeba vývoj ve firmě bude někam posouvat. A najednou mu bude čtyřicet a ať už kvůli pocitu vyhoření nebo změně technologie či třeba struktury firmy, bude potřebovat prokázat, že kvalifikaci, ke které se dobral svým vlastním vývojem, opravdu má. A tohle bude jeho šance.

Typickým příkladem jsou lidé mého věku, kteří začínali ještě za socialismu, mezitím se všechno změnilo a dneska skoro všichni děláme něco úplně jiného než na začátku. Kdybychom byli zaměstnanci a chtěli teď změnit zaměstnání, tak na to, co jsme se doposud naučili, nemáme žádnou papírovou kvalifikaci, i když se to nikdo nemohl naučit lépe, protože předtím to povolání neexistovalo. Vezměte si třeba dívenku po střední ekonomické škole, která nastoupila na nějaké jednoduché účetní práce v účtárně, mezitím se během dvaceti let propracovala k mnohem vyšší kvalifikaci a zkušenosti a dělá ekonomickou ředitelku firmy. Ovšem když firma skončí, propustí ji nebo bude chtít odejít sama, nebude mít jak svou kvalifikaci prokázat, může dalšímu zaměstnavateli jen uvést praxi. A to je první výdobytek této úpravy zákona, že umožňuje komukoliv v průběhu celého profesního života si ověřovat aktuální kvalifikaci. Neplatí to jen tehdy, když vás život dovede někam jinam. Vezměme si typický příklad: Mladý muž v roce 1980 získal výuční list v oboru nástrojař, pak šel na vojnu, udělal si řidičský průkaz na náklaďák a dvacet let jezdil s náklaďákem. Teď ho vyhodili. Čím je? Nástrojaře nedělal, takže nástrojařem není, mezitím se  technologie tak změnila, že už je úplně mimo profesi. Je řidič náklaďáku. Ale my nevíme, jestli třeba mezitím neměl doma soustruh a něco zajímavého na něm nedělal. Doteď to bylo těžko ověřitelné jinak, než metodou pokus-omyl: Přijď, zkusíš to a uvidíme. Teď už zaměstnavatel může říci: udělej si zkoušku a přines si čerstvý certifikát, že to umíš.


Takže podnikateli-zaměstnavateli to zase pomůže při výběru zaměstnanců?

Ano. Je tu důležitá i ta provázanost, personalista nebo v menší firmě vlastník nebo ředitel firmy si najde popisy profesí, které mu vyhovují a jsou aktuální a u každé profese si může přečíst, jaké k ní patří kvalifikace a v jakých popisech. Když mu pak někdo přinese takový certifikát, může se spolehnout na to, že v intencích daného popisu tohle ten člověk aktuálně umí.
V současné době je to těžké, jsme ve fázi, kdy ve všech profesích ve všech regionech došli lidé. Nejsou lidé na nic a nikde, což bohužel platí od Škodovky až po malé firmy. Ale křivka hospodářského vývoje je vždycky podobná sinusoidě, takže až logicky zase nastane ta chvíle, kdy bude práce málo a lidí dost, pak přijde chvíle pro fungování tohoto systému. Pak si já jako zaměstnavatel ten papír dám jako podmínku. Přijmu například jen toho, který má certifikát v oboru nástrojař podle Národní soustavy kvalifikací ne starší tří let. A když bude chtít nastoupit do zaměstnání, tak si ho udělá. A kdo ho nemá, bude v horší pozici.


A jakým způsobem bude zajištěno, že zaměstnavatelé budou certifikáty opravdu uznávat?

Dneska nemusí uznávat nikdo nic. Uznání bude právě o tom, jak dokážeme ten projekt uvést do života. K tomu bude sloužit projekt Národní soustava kvalifikací 2, což je projekt dotovaný z Evropského sociálního fondu, je ve fázi vrcholících příprav a měl by přibližně od začátku příštího roku umožňovat financování odborníků, kteří budou naplňovat Národní soustavu kvalifikací. Jeho dalším neméně důležitým dalším cílem je ovšem zároveň dostat tuhle změnu do hlav těch tisíců personalistů a šéfů menších firem. Aby se zjednodušeně řečeno neptali na to, čím je jejich potenciální zaměstnanec vyučený, ale jakou má kvalifikaci a kdy si ji naposled ověřil. Tahle kampaň bude naprosto zásadní. Když se nepovede, byla to několikaletá zbytečná práce. Pokud se to ale povede, otočili jsme systém, který tady v nepříliš změněné podobě zamrzl už od Marie Terezie.


Zavádí zákon nějaký mechanismus, který by zaručoval aktuálnost Národní soustavy kvalifikací?

To je práce už zmíněných sektorových rad. Aby byla zaručena kvalita, musí existovat nějaký kvalitativní filtr. Dříve tím filtrem byl stát, dali vám většinou nějaké razítko typu akreditace. Ukázalo se ale, že téměř všechna ta razítka jsou formální a žádnou záruku stavu neposkytují. Koneckonců, když se rozhlédnete po té neuvěřitelné změti oborů, která za poslední léta vznikly, u některých z nich nechápete, proč existují. Předem jsme jim říkali, že takové profese nepotřebujeme a nezaměstnáme, přesto se to rozběhlo, peníze se utratily a výsledek byl přesně takový, jak jsme předpovídali.

Aby se tu takové věci neděly, povedlo se nám podle skotského vzoru nastartovat  sektorové rady, které jsou nástrojem zaměstnavatelů pro posuzování toho, co se bude zapisovat do Národní soustavy povolání a do Národní soustavy kvalifikací. Taková sektorová rada by měla být oborová nebo víceoborová a v ní by měli být koncentrováni profesní odborníci, tedy ti nejlepší reprezentanti toho kterého povolání či skupiny povolání. Sektorová rada je jednak místem, kam přichází metodika tvorby popisů povolání a popisů kvalifikací; členové sektorové rady jsou ti, kteří vytvářejí pracovní skupiny na jednotlivé skupiny profesí a kvalifikací.

Sektorové rady schvalují, že nějaké povolání má být v Národní soustavě povolání, tedy že existuje teď nebo v blízké budoucnosti reálný zájem o takové povolání u zaměstnavatelské sféry. A zrovna tak schvalují, že daný popis dané kvalifikace odpovídá na potřebu této kvalifikace v dnešní době. Že to není popis z roku raz dva. Ony pak mají tu moc měnit věci. Tedy ne jak to bývalo dříve, že osnovy ve škole se měnily nejdříve jednou za pět a spíše až za deset let. Dneska se vám za deset let dvakrát otočí technologický cyklus a přestane mít cokoliv společného s tím, co bylo předtím. Tady je potřeba mnohem rychlejší reakce a tenhle zákon ji umožňuje. A s pomocí ministerstva práce a ministerstva školství se nám podařil ten zázrak, že sektorové rady se staly nástrojem zaměstnavatelů a ručí za to, že se nedostanou nesmysly nebo dávno zaostalé požadavky do Národní soustavy povolání ani do Národní soustavy kvalifikací. Tohle celý systém drží pohromadě.


A v jakém stavu jsou práce na obou soustavách?

Vždycky záleží na tom, jestli jsou peníze. Nejdřív nastartovala Národní soustava povolání jako veřejná zakázka Ministerstva práce a sociálních věcí, takže tam bylo uděláno mnohem víc práce než na Národní soustavě kvalifikací. Teď se ale zdá, že se ten gard trošku obrací, protože Národní soustava kvalifikací už je v té závěrečné fázi těsně před startem a Národní soustava povolání nebo její pokračování je o něco zpožděná, takže se ten rozdíl z první fáze vyrovnává. Řádově během tří čtyř let bychom mohli mít naplněnou Národní soustavu povolání a během pěti až sedmi let Národní soustavu kvalifikací.  Pak bychom měli být ve stavu, kdy budeme mít všechno popsané, jasné, provázané a aktuální. A mezitím musí běžet ta „masáž“ personalistů a lídrů menších firem, aby pochopili, že tohle je to základní, co potřebují, aby pochopili, jak pracovat s kvalifikacemi, jaké povolání chtít, jakou kvalifikaci hledat a podobně.


Už některé části těch soustav fungují?

Ano, systematicky funguje všechno. Otázkou je, kolik už se toho naplnilo a tím pádem kolik se toho už dá dělat. A tím se dostáváme zpátky k první otázce, co to je autorizovaná osoba a k čemu je to všechno dobré. Máme-li mít nějaké certifikované, tedy ty, kteří se chtějí nechat vyzkoušet a dostat certifikát, musíme mít nějaké zkoušející. A zkoušejícími jsou právě takzvaní autorizovaní zástupci autorizovaných osob. Systém je takový, že příslušný orgán, vesměs rezortně příslušné ministerstvo, schvaluje autorizace těch, kteří budou jako organizace zkoušet nebo dávat dohromady zkoušení a budou mít ty zkušební komisaře, kterým se říká autorizovaní zástupci. To je proces, který už teď běží. Standardů v Národní soustavě kvalifikací už jsou desítky a k nim jsou možná desítky autorizovaných osob a i desítky těch, kteří jsou vyzkoušení a mají certifikát.


Jakou roli tu bude mít Hospodářská komora České republiky?

Ambicí Hospodářské komory je být největší autorizovanou osobou v zemi, neboť sdružujeme řádově 80 oborových společenstev, z nichž některá navíc zahrnují více oborů. Takže zastřešujeme možná přes stovku oborů a souhlasem rámci vnitřní organizační struktury komory jsme se dohodli, že autorizovanou osobou bude Hospodářská komora a ta v rámci profesních společenství zajistí příslušnou odbornost. Takže komora je autorizovaná osoba, přijímá žádosti zájemců o zkoušky, archivuje a vyřizuje administrativní stránku věci a společenstva dodávají odborníky, zkušební komisaře neboli podle zákona autorizované zástupce. Samozřejmě jsou společenstva, která nabídnou odborníky a všechno ostatní, administraci, zajišťování potřeb pro zkoušky, vyhledávání zkoušených a podobně, se udělá v té centrální komorové rovině. Jiná společenstva zase řeknou: Ne, všechno to umíme sami, umíme sehnat ty zkoušené, ti jsou z našich firem. Všechno zajistíme, zařídíme, umíme dohodnout se školou, kde se to udělá a tady jsou komisaři. Ti pak jen zkoušejí v dresu Hospodářské komory.


Co mám tedy dělat, když jsem třeba šikovná kosmetička a potřebovala bych na to papír, který nemám?

Budeme se muset posunout v čase o několik měsíců dopředu, protože právě teď probíhá proces schvalování standardů - komora si krok za krokem jednu profesi za druhou přidává autorizace. Až bude tedy tenhle proces dokončen, vy si dojdete na svoje živnostenské společenstvo kosmetiček (v komoře máme hned dvě), kterého můžete a nemusíte být členem, a oni vás budou informovat o tom, co máte udělat, abyste se mohla nechat vyzkoušet a získat certifikát kosmetičky. Naším výhledovým cílem je, abyste mohla navštívit kteroukoli okresní komoru a všude mohla dostat tu základní informaci a kontakt na ty, kteří se zabývají profesí, kterou hledáte.


V loňském roce už byli například certifikovaní první someliéři. A přitom prý neexistuje škola, která by konkrétně someliéry vyučila. Kvalifikace se tedy vůbec nemusí krýt se školstvím, ale spíše s praxí, je to tak?

Samozřejmě. Kvalifikace souvisí s povoláním a povolání musí být prakticky uplatnitelné. Teoreticky to spolu nemá nic společného. Nejlépe by to vlastně mělo být tak, že se kvalifikace a praxe budou krýt, ale ten gard tu stojí obráceně. Praxe si řekne, že potřebuje tu kterou kvalifikaci, a tomu se mají přizpůsobit rámcové školské vzdělávací programy. To je ale běh na mnoho let. Je škoda, že se to nejde rychleji a že se na to nepoužijí peníze z tohoto pro nás posledního velkého programovacího období Evropské unie. Protože zatím se tu tluče ten fakt, že zaměstnavatelé napíšou standard a polovina škol podle nich nemůže učit, protože na to nemá vybavení a někdy ani učitele. A tady se musí dotáhnout úroveň škol, nikoliv snížit standardy požadované zaměstnavateli.


Jak dlouho trvalo, než se prvotní nápad přetavil do hotového zákona?

Na představě zákona o autorizaci a projektu Národní soustavy kvalifikací se už pracuje řádově pět let. Když jsme poprvé přišli s tím nápadem, který se nakonec vtělil do zákona č. 179, všichni nám říkali, že jsme blázni. Že to v téhle zemi kamenného resortismu a kamenného školství nikdy nemůže projít. Výsledek po třech letech byl, že zákon prošel poslaneckou sněmovnou a senátem s nulou v kolonce NE. A navíc nebyl stranicky zadán. Zkušení parlamentáři říkali, že je to naprostá výjimka. Myslím si, že svou roli sehrálo i to, že se nám ten zákon podařilo totálně odpolitizovat. Všechny se nám podařilo přesvědčit, že je to potřeba a že se to stejně stane, akorát bychom si pro zkoušky jezdili třeba do Vídně nebo do Mnichova a také že to je jediná cesta jak udržet lidi v reálných aktuálních kvalifikacích, které by uplatnili třeba i mimo Českou republiku. Byl to vůbec velmi dlouhý a pracný projekt. Teď jsme ve fázi, kdy je všechno hotovo, jen se to musí začít používat. A to je ještě těžší.


Co tedy máte v plánu teď?

Teď se to hlavně musí dostat do hlav lidí, aby se začali jinak ptát, chovat se podle jiného vzorce a to je strašně těžké. Lidem se musí poskytnout dostatečná míra informací a porozumění, aby jim v hlavách zůstalo, že tento systém je základem, který mají používat.

V prvním bodě musíme působit na zaměstnavatele, protože když oni budou certifikáty chtít a vyžadovat, stane se z toho okamžitě informační vlna pro ty, kteří do zaměstnání chtějí jít. Tam to půjde rychle. V případě mladých lidí je spíš potřeba dostat to do hlav jejich rodičů, do hlav maminek, aby dávaly děti do škol, které učí na úrovni standardů, kde se hodnotící standardy ke kvalifikaci rovnají požadavkům při závěrečné učňovské zkoušce.

Jde o hodnocení kvality. Zůstaňme teď u praktických škol: ta máma dneska nemá jak se rozhodnout, na jaké učiliště má své dítě dát. Je to učiliště dobré? Když ho moje dítě absolvuje, má téměř zaručenou práci? Umí to, co po něm v tu chvíli ta praxe požaduje? Neví, nejde to zjistit. A teď se má ptát úplně jednoduše: je váš vzdělávací program dostatečný pro to, aby to co se tam dítě naučí stačilo na zkoušku podle Národní soustavy kvalifikací?


A dobrá škola naopak řekne: Naše osnovy stačí…

Jistě, dobrá škola dokonce řekne, že jejich učitelé zkoušejí nebo že se podílejí na zajišťování zkoušek a podobně. Jedna z motivací, kterou jsme tehdy na začátku měli, bylo přetočit postupy úředníků, ten kamenný pomalý systém a k tomu myšlení rodičů, kam dát své dítě do školy a kam ne. Otočme to. Tady je prostě standard, ten my chceme, a když ho někdo má, tak ho zaměstnáme. V tu ránu to bude jinak, člověk ten standard bude mít, jinak bude nezaměstnaný. Jakmile půjde na školu, která ho nedovede na úroveň standardu, bude nezaměstnaný. A rodiče pak na to začnou tlačit, pokud to neumíte, tak vám nedáme naše dítě. Nebudou děti, nebude škola. A na tohle jsme naopak v dobré době, protože současný demografický vývoj je v tomhle poněkud děsivý. Jestli tu před třemi lety bylo 130 tisíc patnáctiletých, tak za tři roky jich bude jen 90 tisíc. To je strašný schod, který se nevyrovná mnoha letech, a tím pádem to nejvíc odnesou právě  učiliště. Přetlak je jenom na gymnázia a to ještě z většiny v Praze, takže ta se naplní, technické střední odborné školy to už částečně postihne a nejvíc to dopadne na učiliště. Tam budou reálně chybět ty děti v poměru daleko větším než 130 ku 90.
O to více je zapotřebí, aby školy byly opravdu dobré a učily k tomu, co je reálně zaměstnatelné a zapojily se do dalšího vzdělávání. Koneckonců, proč by ve škole nemohly probíhat kurzy dospělých vedoucí k přípravě na zkoušku podle Národní soustavy kvalifikací?
 

 


Diskuse:
Zaujalo vás téma? Máte k němu co říct? Přidejte svůj názor.
Další články: 352
Reklamní partneři:

www.montycon.cz   www.romanabennet.cz

Mapa webu RSS
redakční systém, tvorba www stránek, webdesing, e-shop, jak založit internetový obchod